Krize olympismu

Zcela mylně je „olympismus“ nejširší veřejností spojován s olympijským hnutím a především s olympijskými hrami. Ty jsou nejčastěji považovány za jedinou reprezentaci olympismu. Původní myšlenka olympismu je však zcela jiná. Vznikla a vyvíjela se jako „filozofie všelidská, všesvětová, procházející napříč různými filozofiemi, starší než mnohé z nich i než mnoha náboženství“. Vzhledem k nesystematickému budování, více či méně volně vedle sebe kladeným myšlenkám, dochází velmi často k redukci její šíře na problém „fair play“, v převážné míře ovšem v souvislosti se sportem.
Novodobý olympismus je bezesporu spojen se jménem Pierre de Coubertin, který je pravděpodobně většině lidstva znám jako zakladatel novodobých olympijských her. Ten vyjádřil svůj názor zcela zřetelně. „Olympismus není systém, je to stav mysli“. Jím formulovaná filozofie olympismu je typickým vyjádřením elektického přístupu. Jsou v něm patrné vlivy jak Marxovy sociální teorie, tak existencialismu i křesťanství. Tento přístup vyústil do prvotní Coubertinovy snahy formulovat olympismus jako nové moderní náboženství. Projevila se v tom bezesporná snaha přiblížit nové olympijské hry co nejvíce olympijským hrám antickým. Právě místo konání těchto her bylo „posvátným okrskem“ a sám jejich průběh byl náboženskou slavností uctění boha jemuž byly hry zasvěceny. Příprava na hry i účast na nich byla motivována touhou po dokonalosti, dokonce touhou po dokonalosti blížící se dokonalosti božské. Coubertin, i když inspirován touto tradicí, netoužil po návratu k ní, ale po jejím posunu. Nechtěl pro své nové „olympijské náboženství“,orientované především na mladé lidi, hledat nového Boha. Jeho základem tedy nebyl Bůh, ale vzájemný respekt. „Tento respekt je něčím, co má překročit náboženský dogmatismus, sociální a politické ideologie i nejrůznější filosofické systémy. Sport se má stát něčím, co naplňuje život člověka(především mládeže)spiritualitou a otevírá mu nový životní obzor a smysl i za branami kostela“. Tedy ne nějaké filozofické, ideologické či náboženské teorie a dogmata, ale základní projev lidství ve smyslu vzájemné tolerance, úcty a ohleduplnosti je základem Coubertinova „olympijského náboženstvi“. Snaha po ustavení „olympijského náboženství“ se projevila i obnovením mnohých kulturních a náboženských aktů a symbolik, které byly s původními olympijskými hrami spjaty. Všechny tyto atributy však postupně dostaly quasi-náboženský charakter a staly se spíše symbolem odkazu k něčemu dávnému, nejen směrem k antice (zapalování olympijského ohně), ale i směrem k aktuálnímu místu konání her.