Historie běhu

Už v pravěku byl běh pro člověka důležitým životním projevem. Člověk jej užíval při lovu i v boji, na běžeckých schopnostech závisel často jeho život. Je však obtížné zjistit dobu, kdy člověk přišel na myšlenku v běhu závodit. Ve starém Řecku byl běh, v dnešním pojetí běh krátký- sprint, jednou z disciplín ústřední olympijské soutěže.
Do nedávné doby se předpokládalo, že běžci závodili bosi na písčité dráze, později na dráze pokryté tenkou vrstvou antuky, na které se nedalo pravděpodobně běžet jinak než v nějaké obuvi.
O technice běhu či výkonech se zachovaly jen neurčité zprávy v podobě kulturního dědictví.
Ve středověku se běh jako soutěž udržel jen v lidových hrách, kde se běh kombinoval ještě s jinými věcmi.
Až v novověku lze mluvit o vzkříšení kultury běžeckého pohybu. Kolébkou jeho sportovního pojetí je Anglie. V řadách šlechty se vytvořily kroužky pěstující amatérský běh, u nás se obdobou staly kolem r. 1880 skupiny běhounů. Formy závodů v běhu se měnily s dobou. Co se týká techniky běhu, vytvořili si atleti během vývoje určitá pravidla běhu. Se systematickým nácvikem techniky běhu se začalo až po 1. světové válce. Důkladně studovali techniku běhu hlavně američané a němci. V první polovině 20. století vzniklo také několik běžeckých škol zaměřených spíše na střední a dlouhé tratě. V této době se začaly objevovat rozdíly v názorech, které se týkaly důležitosti frekvence pohybu či délky kroku, práce paží, náklonu trupu kupředu, zvedání kolen apod. Tyto rozpory pramenily z neznalosti biomechanických základů. Teprve aplikací biomechaniky na sportovní pohyb byla vysvětlena správná technika běhu a tím také vhodný poměr mezi frekvencí a délkou kroku.