Německá klasická filozofie

– završuje etapu tzv. klasické filozofie
– konec 1. pol. 19. stol.
– filozofové se stále pokoušeli o vytvoření celistvého obrazu existence + odhalení jejích nejdůležitějších zákonitostí
– jednoznačná pravda = ? (doložená důkazy)
– dál už to nejde à řešení dílčích úkolů
– makrofilozofie à mikrofilozofie (filozofie jazyka)
– tentýž vývoj je i v sociologii

Johann Gottfried Herder
– spisovatel, přírodovědec, přítel Goetha (inspirace pro román Utrpení mladého Werthera)
– zaměřuje se na filozofii dějin
– vývoj společnosti – člověk je součástí přírody à vývoj člověka je pokračováním vývoje přírody
– vydělení člověka z přírody (jeho schopnosti – uvědomuje si své schopnosti a záměrně je formuje) – sebevytváření
– optimista (člověk je stále svobodnější)
– vliv na české a slovenské buditele/romantiky (Kollár, Šafařík, Palacký)

Immanuel Kant
– subjektivní idealista
– cílem formování / vzdělávání člověka je moudrý (ne chytrý) člověk
– moudrý = etický člověk (rozlišuje dobro x zlo a jedná podle toho)
– vliv na Čapka – Krakatit, Bílá nemoc, Věc Makropulos
– je třeba uplatňovat senzualismus i racionalizmus
– zdůrazňuje aktivní rozum (rozum aktivně zpracovává informace) – snaha dojít k novému, vlastnímu závěru (ne jen třídit informace)

J. G. Fichte
– subjektivní idealista
– filozof německého národního hnutí (odbourání feudál. systému)
– à zdůvodňuje potřebu změny
– zabývá se problematikou lidského já
– rozhodující je lidské vědomí – je individuální à lidé jsou odlišní
– à jestliže si uvědomuji sebe, uvědomuji si i ty druhé à respektování
– uznání svobody člověka
– à ve společnosti lidí (národě) platí totéž, co mezi národy navzájem (právo na svobodné rozhodnutí)

Hegel
– objektivní idealista
– dialektika = nový způsob myšlení vyvolaný rozvojem přírodovědného a společenského poznání à složitost života
– ovlivnila ho francouzská revoluce a J. J. Rousseau, navazuje na Kanta
– rozvíjí filozofii dějin – navazují na něj Marx a Engels
– světový duch – ovládá a vytváří světové dějiny (= vývoj ducha v čase)
– duch se postupně proměňuje a postupně uskutečňuje to, co je rozumné – dějinami vládne rozum
– navazuje na dialektickou metodu (vývoj, souvislosti mezi jevy)

– formuloval tzv. kategorie a zákony dialektiky
– kategorie = poznané a formulované důležité vztahy (souvislosti) – např. vztah příčiny a následku, nutnosti a nahodilosti, možnosti a skutečnosti, obecného a jednotlivého
– zákonitost = vztah obecný, podstatný, nutný (v urč. podmínkách), objektivní – vše musí být splněno
– zákon = poznaná a formulovaná zákonitost

– tři vývojové zákony
1) Zákon přechodu kvantitativních změn ve změny kvalitativní
– vysvětluje vznik nových jevů
– podkládá jej důkazy a dává za pravdu pythagorejcům
– příklad: tání, průmyslová revoluce
– užívá pojmů evoluce (kvantita) a revoluce (kvalitativní zlom)
kvalita = souhrn určujících vlastností
evoluce = změny při zachování kvality
revoluce = zlom – kvalita se mění v kvalitu vyššího stupně
2) Zákon jednoty a boje protikladů = zákon o rozporech
– vysvětluje zdroj pohybu (vývoje)
– navazuje na Herakleita
– v každém jevu jsou obsaženy protikladné stránky (+ – , akce-reakce), ale i tendence k jednotě – jsou nutné k existenci jevu
– jednota – jeden pól převáží nad druhým, každý pól “si hledí svého”
3) Zákon negace negace
– negace = popření, rušení
– vysvětluje jím směr vývoje
– 2 typy negace
a) mechanická
– další vývoj se nepředpokládá (mletí máku)
b) dialektická
– negováno je to, co brání vývoji, vše “životaschopné” je zachováno (sázení máku)
– stálý proces – je nutná negace již negované skutečnosti, aby šel vývoj dál
– à vývoj k vyššímu (ale ne přímka – stálý návrat “k tomu samému” – spirála)