Osifikace a růstové pochody

osifikace desmogenní – z vaziva – ploché kostiosifikace chondrogenní – na chrupavčitémm základě – perichondrální (povrchová z perichondria) a enchodrální(uvnitř ve chrupavce)
Dětská kost se od kosti dospělé po ukončení svého růstu liší svými biomechanickými vlastnostmi, je pružnější díky bohatě zastoupené elastické složce. Než kost dosáhne svého definitivního tvaru, velikosti a struktury prochází několika stadii vývoje.
Všechny končetinové kosti se zakládají již v embryonálním období jako prochondrální blastém, tvar kosti je pouze naznačen, jeho hranice jsou neostré. Postupně dochází k přeměně v chrupavčitý model budoucí kosti. Tento chrupavčitý základ postupně osifikuje.
Všechny kosti končetin osifikují na chrupavčitém podkladě tzv. chondrogenně, na rozdíl od některých kostí lbi, které osifikují na vazivovém podkladě(endezmální osifikace).
Za fetálního období pak dochází k postupné náhradě v centru chrupavčitého základu iniciované vaskulární invazí. Vytváří se tak primární osifikační centrum lokalizované v diafýze.
Fetálně vytvořená kost je tzv. primární – plsťovitá, která se až po narození začíná přestavovat v kost sekundární – haverskou, se systémem osteonů. Teprve po narození se začínají objevovat sekundární osifikační jádra lokalizovaná v epifýzách. manifestace je postupná a věk, ve kterém se epifýza objevuje je pro danou oblast typický.
Kosti končetinového skeletu lze rozdělit dle jejich tvaru na krátké a dlouhé. Krátké jsou karpální a tarsální kosti, mezi dlouhé patří humerus, radius, ulna, femur, tibia a fibula. Metakarpy a metatarsy jsou řazeny někdy ke kostem krátkým, někdy ke kostem dlouhým. Na dlouhých končetinových kostech lze rozeznat střední část – diafýzu, která vzniká na podkladě primárního osifikačního jádra, která se periferně rozšiřuje v metafýzu. Na koncích kosti jsou epifýzy, vznikající ze sekundárních osifikačních jader, oddělené od metafýzy růstovou chrupavkou – fýzou.
Z hlediska makroskopické anatomie se epifýzy rozdělují na epifýzy v užším slova smyslu – dříve tlakové epifýzy, nesou kloubní plochy a působí na ně především axiální tlakové síly, a apofýzy – dříve tahové epifýzy, bývají uloženy mimokloubně a upínají se na ně svalové skupiny. Vlastní epifýzy lze pak rozdělovat dále dle typu cévního zásobení na typ A, intraartikulární epifýzy a typ B, extraartikulární epifýzy.
Typ A – epifýza proximálního femuru a proximálního radia, jsou uložené celé nitrokloubně takže i jejich cévy musí procházet kloubním pouzdrem, což zvyšuje riziko poškození cévního zásobení při úrazu. (Spannunghaemarthros dle Webera) Typ B – ostatní epifýzy, cévy do nich vstupují přímo, mimo kloubní pouzdro.
Růst kostní tkáně probíhá na podkladě apozice a remodelace. Struktury zodpovědné za růst jsou – epifýza, růstová ploténka (fýza), diafýza, metafýza, obvodové struktury. Epifýza – koncová část kosti, nese na svém povrchu kloubní plochu potaženou hyalinní chrupavkou, zbývající povrch je kryt perichondriem a periostem. Od metafýzy je oddělena růstovou ploténkou. Ponarození je tvořena pouze hyalinní chrupavkou, začíná se postupně vytvářet osifikační jádro, které postupně roste a vyplní původní chrupavčitý model. Periost na okraji pak zajišťuje další apoziční růst.