PLAVECKÝ ZPŮSOB MOTÝLEK

Vývoj: Motýlek je nejmladší způsob. Jeho počátky datujeme od 30. let 20. století. Impuls ke vzniku motýlka dali prsaři, kteří začali, poslední záběr pažemi před obrátkou, protahovat až ke kyčelním kloubům. Odtud byly paže přehozeny vzduchem dopředu, aby se dotkly stěny bazénu. Tento způsob záběru tehdejší pravidla nezakazovala a pro svoji rychlost nabíral značné popularity.
Až na Olympijských hrách v Helsinkách roku 1952 FINA rozhodla oddělit motýlka od prsou a vytvořit samostatnou disciplínu pro tento způsob. V opačném případě by totiž hrozil úplný zánik klasického způsobu prsou. Vývoj motýlka však začal v tomto období stagnovat. Až nová pravidla, která umožňovala pohyby nohou i vertikálně, podnítila novou techniku kopu. Plavec však nadále musel pohybovat oběma nohama současně a proto bylo nepřípustné kraulové kopání. Protože způsob pohybu dolních končetin i trupu připomínal vlnění delfína, vžil se název „delfín“, i když v pravidlech nalezneme pouze motýlka. Tento způsob pohybu umožnil motýlkářům odstranění brzdícího efektu prsových nohou a výrazné zrychlení. Z biomechanického hlediska je delfín obdobou kraula.
Technika: Při delfínu se celý trup podílí na vlnění a proto je jeho poloha stále proměnlivá. A však jeho práce úzce souvisí z pohyby paží i nohou a měla by bít v dokonalém souladu.
Práce horních končetin je velmi podobná kraulu. Obě paže však pracují současně a symetricky. Celý záběr trvá asi 1,0 – 1,2 s a můžeme jej rozdělit do několika fází: přípravná – paže se zasouvají do vody v šíři ramen v pořadí prsty, předloktí, loket; dlaně směřují vně dolů, přechodná – přechod do záběru, ruce nabírají hloubku a začínají cítit odporové síly vody, plavec se připravuje na záběrové úsilí, záběrová – končetiny se ohýbají v loketních kloubech, v první části záběru úhel mezi paží a předloktím dosahuje svého maxima 90°- 120° se dlaně přiblíží k sobě, druhá polovina je intenzivnější a silově náročnější dotažení obou paží ke kyčelním kloubům, vytažení – je způsobeno velkou rychlostí pohybu na konci záběru, svým účinkem je však brzdící, přenos – končetiny se přenášejí vpřed vzduchem, provádí se švihem s využitím kruhové setrvačnosti se záběrové fáze, pohyb je velmi náročný na kloubní pohyblivost ramenního pletence, paře se přenášejí natažené nebo mírně pokrčené.
Nohy pracují současně a ve všech fází jsou volně u sebe. Pohyby vychází z kyčelních kloubů. Vzhůru jsou vedeny napjaté a při pohybu dolů mírně pokrčeny s důrazným švihem a palci vytočenými dovnitř. Nárty by měly být stále uvolněné a pohyblivé s důrazem při kopnutí o hladinu.
Maximální účinky hnacích sil horních i dolních končetin vychází pouze s dokonalé souhry. Není proto nahodilá, ale podléhá spoustě důležitých fyzikálních vztahů. První kop časově zapadá do brzdící fáze paží, kde zmírňuje intenzitu zpomalení. Druhý kop podporuje záběr paží a pomáhá plavci nabrat nejvyšší rychlost.
Většina plavců vdechuje v průběhu fáze vytažení a na začátku přenosu paží. Vdech se provádí těsně nad hladinou se zakloněnou hlavou a ihned po nádechu plavec uvolní šíjové svalstvo pro ulehčení přenosu paží vpřed. Výdech je většinou ukončen na konci záběrové fáze paží. Tam však může nepříznivě ovlivnit silový důraz paží a proto někteří závodníci vydechují až později při fázi vytažení a vdech provedou až na konci přenosu.
Delfínova obrátka je téměř totožná s prsařskou. Ovšem plavec po odrazu většinou neprovádí žádné pohyby pažemi pod vodou, ale pouze se vlní tělem a dolními končetinami.
Stručná pravidla: Od počátku prvního záběru a po každé provedené obrátce musí tělo plavce spočívat v poloze na prsa as rameny ve vodorovné poloze. Plavec musí všechny pohyby paží provádět současně a to vpřed nad vodou a vzad pod vodou. I pohyby chodidel musí probíhat zároveň. Jsou povoleny pohyby nohou ve svislé rovině. Při každé obrátce a na konci tratě se závodník musí dotknou stěny současně oběma rukama. Při startu a po obrátce může závodník pod vodou provést jeden záběr pažemi a několik kopů však maximálně do vzdálenosti 15 m. Potom musí hlava plavce protnout hladinu vody.