Typickým znakem sportu je tedy soutěživost
Typickým znakem sportu je tedy soutěživost, typickým projevem soutěživosti je pochopitelně vítězství. Tento fakt je ještě spojen s divákem, kterému jsou výkony a vítězství předváděny. Jejich úroveň nemůže být stále stejná, musí z důvodu potřeby vlastního aktéra i konzumenta stoupat. Sportovec chce dosahovat vyšších výkonů, divák chce stále vyšší a atraktivní výkony vidět. To je motiv účasti obou stran. Tedy nutně stoupá nárok na intenzitu přípravy a na čas s jí související. Se zvyšovanou úrovní se tak zcela pochopitelně vytrácí jakékoliv úvahy a představy o amatérismu. Dochází naopak k potupné profesionalizaci a všem z této skutečnosti odvozovaným jevům. Tento vývoj pochopitelně postihuje i olympijské hnutí. To se sice hlásí v posledních letech ke „sportu pro všechny“, jehož prostřednictvím chce posilovat svůj celospolečenský dopad, je však převahou své činnosti orientováno na to, čím je vnějšně, neviditelněji, reprezentováno – na olympijské hry. Ne „sport pro všechny“, ale vrcholový sport, jehož jsou olympijské hry největším svátkem, se stal fenoménem, který zachvátil obrovské masy lidí, stal se součástí politiky, ekonomiky, atd. A právě na olympijských hrách se zcela zákonitě projevuje to, že vítězství na olympijských hrách je považováno za vítězství nejcennější. Dochází tedy nutně k rozporu mezi původní, a stále zdůrazňovanou, myšlenkou olympismu a její realizaci.
